V únoru tohoto roku nás opustil jeden z rozzlobených designérů, kteří se na konci osmdesátých let rozhodli naplno vyjádřit kritiku socialistického systému a pokleslých morálních hodnot svými experimentálními postmoderními kreacemi. Vít Cimbura byl jeden z odvážných mušketýrů ikonické postmoderní skupiny Atika. Vzdáváme mu hold tikotem jeho autorských hodin, které tvoří důležitou součást jeho celoživotního díla. Ať bijí napořád, stejně tak jako jeho málo známý odkaz v historii českého užitého umění a designu.
Odešel v tichosti a bez jakýchkoliv poct v klidu své usedlosti v Českém Středohoří. Již od počátku devadesátých let zde žil se svou manželkou Evou a dvěma dcerami. Až do poslední chvíle byl tvrdohlavě oddán svému umění a řemeslu, které vycházelo z jeho začátků mezi lety 1968-1975, kdy studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Bylo to právě tam, kde se seznámil s Jiřím Pelclem a dalšími významnými představiteli českého designu a architektury. Už v té době se zabýval rozmanitými výtvarnými disciplínami. Především miloval fotografii. Dokumentoval industriální i městskou krajinu kolem sebe, fotografoval při demonstracích lidové milice a vytvářel experimentální fotogramy a portréty svých přátel i známých osobností.
K designu ho opět zlákal až na konci osmdesátých let Jiří Pelcl. Přizval ho k založení skupiny Atika. Cesta k avantgardní tvorbě s kritickým postojem byla tehdy pro mladé kriticky orientované designéry jedinou alternativou. V roce 1987 zakládá spolu s Jiřím Pelclem, Bohuslavem Horákem, Jaroslavem Šustou mladším a Jiřím Javůrkem uměleckou skupinu Atika. Pelcl o této události píše: „13. ledna 1987 zakládáme skupinu Atika. Bylo to volné uskupení architektů, někdejších absolventů UMPRUM. O Atice bylo napsáno mnoho, …vznikla na pozadí naprosté celospolečenské krize v nehybné normalizační době. Bylo to období postmodernismu a nábytek a užitkové předměty jsme koncipovali jako svébytná umělecká díla se silným emocionálním nábojem. Toto období bylo pro mě uměleckým, nikoliv designérským dobrodružstvím.“
U nás to byla na konci osmdesátých let Atika, ve světě zase bodovaly skupiny Memphis a Alchimia v Miláně, proud Creative Salvage v Londýně, skupina Totem v Paříži, galerie Art et Industrie v New Yorku nebo německé skupiny Berliner Zimmer či Pentagon. Všechny tyto skupiny produkovaly design jakéhosi nového barbarismu, byly vzpourou proti každodennosti a konzumní společnosti. U nás pro změnu proti komunistické zatuchlosti a nudě. Hlavním cílem designérů se stává kritika společenských poměrů, politických rozhodnutí a zastydlého maloměšťáctví. Design se stává zbraní v rukou mladých rozhněvaných mužů.
Cimburova tvorba byla z celé Atiky nejbližší barevné geometrické estetice skupiny Memphis a jejího lídra Ettora Sottsasse. Zatímco Horák nebo Pelcl se zabývali tvorbou brutálně působících kovových objektů, Cimbura si pohrával s barevnými dřevěnými komponenty, ze kterých vytvářel ztepilé nábytkové objekty, především židle. V těchto solitérech se zrcadlí české selské baroko i lidová ruční práce. Postmoderní citace si Cimbura přizpůsobil lokálním zdrojům a známé podobě české vesnice. Židle Amarcord (1988), Telč (1988), Stará varta (1992) jsou v tomto ohledu nejpřesvědčivější. „Jeho židle jsou totemy z precizně zpracovaných barevných dřevěných komponentů,“ psala o jeho tvorbě přední kritička designu Milena Lamarová v roce 1988.
Ve svém rukopisu pokračoval Cimbura i v devadesátých letech, kdy si na své chalupě zřídil truhlářskou dílnu. Od té doby budou všechny jeho autorské objekty vznikat zde. Kromě židlí si zamiloval téma hodin, které se pro něj staly univerzální uměleckou typologií. Vytvořil jich tucty. Citace historických prvků, výrazné divoké barevné kombinace a ručně malované ornamenty tvoří opulentní až šokující výtvarné kompozice, které záměrně provokují a balancují na hraně kýče.
Ostatně kýč a provokaci si Cimbura pěstoval až do konce svého života. Nikdy se nezabýval průmyslovým či produktovým designem. Jeho umění bylo ve skrze osobní a založené na precizní ruční práci. To se zdá být ostatně v dnešní době opět velmi aktuální. Postmoderna osmdesátých a devadesátých let je u současných designérů opět v kurzu.
Čas fantazie
Své první hodiny vytvořil Vít Cimbura v roce 1991. Jedná se o řemeslně zpracované monumentální objekty, ve kterých jde samotná funkce hodin do pozadí ve prospěch volného experimentálního výtvarného zpracování. Historizující inspirace i odkazy ke kulturním ikonám a fenoménům ukazují v Cimburových realizacích hodin silný vliv postmoderny na jedné straně a lidové řemeslné tvorby na druhé. Hodiny, stejně tak jako nábytek vyráběl Cimbura ručně ve své dílně v Českém Středohoří.
Po realizaci řady barevných skulpturálních návrhů, které jako solitéry prodával sběratelům u nás i v zahraničí, pak Cimbura kolem roku 2006 dochází k novému typu hodin, většinou vyrobených z přírodních materiálů a cínu. Stébla trávy se v nich stávají originálními ukazateli času a pavučiny pomalu proplétají nenápadné struktury, které postupně pohlcuje příroda. Tyto pitoreskní výtvory stojí v protikladu k barevným a fantastickým kreacím devadesátých let a svou zcela nehmotnou formou popírají přebujelou estetiku Cimburovy postmoderny.
Odešel v tichosti a bez jakýchkoliv poct v klidu své usedlosti v Českém Středohoří. Již od počátku devadesátých let zde žil se svou manželkou Evou a dvěma dcerami. Až do poslední chvíle byl tvrdohlavě oddán svému umění a řemeslu, které vycházelo z jeho začátků mezi lety 1968-1975, kdy studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Bylo to právě tam, kde se seznámil s Jiřím Pelclem a dalšími významnými představiteli českého designu a architektury. Už v té době se zabýval rozmanitými výtvarnými disciplínami. Především miloval fotografii. Dokumentoval industriální i městskou krajinu kolem sebe, fotografoval při demonstracích lidové milice a vytvářel experimentální fotogramy a portréty svých přátel i známých osobností.
K designu ho opět zlákal až na konci osmdesátých let Jiří Pelcl. Přizval ho k založení skupiny Atika. Cesta k avantgardní tvorbě s kritickým postojem byla tehdy pro mladé kriticky orientované designéry jedinou alternativou. V roce 1987 zakládá spolu s Jiřím Pelclem, Bohuslavem Horákem, Jaroslavem Šustou mladším a Jiřím Javůrkem uměleckou skupinu Atika. Pelcl o této události píše: „13. ledna 1987 zakládáme skupinu Atika. Bylo to volné uskupení architektů, někdejších absolventů UMPRUM. O Atice bylo napsáno mnoho, …vznikla na pozadí naprosté celospolečenské krize v nehybné normalizační době. Bylo to období postmodernismu a nábytek a užitkové předměty jsme koncipovali jako svébytná umělecká díla se silným emocionálním nábojem. Toto období bylo pro mě uměleckým, nikoliv designérským dobrodružstvím.“
U nás to byla na konci osmdesátých let Atika, ve světě zase bodovaly skupiny Memphis a Alchimia v Miláně, proud Creative Salvage v Londýně, skupina Totem v Paříži, galerie Art et Industrie v New Yorku nebo německé skupiny Berliner Zimmer či Pentagon. Všechny tyto skupiny produkovaly design jakéhosi nového barbarismu, byly vzpourou proti každodennosti a konzumní společnosti. U nás pro změnu proti komunistické zatuchlosti a nudě. Hlavním cílem designérů se stává kritika společenských poměrů, politických rozhodnutí a zastydlého maloměšťáctví. Design se stává zbraní v rukou mladých rozhněvaných mužů.
Cimburova tvorba byla z celé Atiky nejbližší barevné geometrické estetice skupiny Memphis a jejího lídra Ettora Sottsasse. Zatímco Horák nebo Pelcl se zabývali tvorbou brutálně působících kovových objektů, Cimbura si pohrával s barevnými dřevěnými komponenty, ze kterých vytvářel ztepilé nábytkové objekty, především židle. V těchto solitérech se zrcadlí české selské baroko i lidová ruční práce. Postmoderní citace si Cimbura přizpůsobil lokálním zdrojům a známé podobě české vesnice. Židle Amarcord (1988), Telč (1988), Stará varta (1992) jsou v tomto ohledu nejpřesvědčivější. „Jeho židle jsou totemy z precizně zpracovaných barevných dřevěných komponentů,“ psala o jeho tvorbě přední kritička designu Milena Lamarová v roce 1988.
Ve svém rukopisu pokračoval Cimbura i v devadesátých letech, kdy si na své chalupě zřídil truhlářskou dílnu. Od té doby budou všechny jeho autorské objekty vznikat zde. Kromě židlí si zamiloval téma hodin, které se pro něj staly univerzální uměleckou typologií. Vytvořil jich tucty. Citace historických prvků, výrazné divoké barevné kombinace a ručně malované ornamenty tvoří opulentní až šokující výtvarné kompozice, které záměrně provokují a balancují na hraně kýče.
Ostatně kýč a provokaci si Cimbura pěstoval až do konce svého života. Nikdy se nezabýval průmyslovým či produktovým designem. Jeho umění bylo ve skrze osobní a založené na precizní ruční práci. To se zdá být ostatně v dnešní době opět velmi aktuální. Postmoderna osmdesátých a devadesátých let je u současných designérů opět v kurzu.
Čas fantazie
Své první hodiny vytvořil Vít Cimbura v roce 1991. Jedná se o řemeslně zpracované monumentální objekty, ve kterých jde samotná funkce hodin do pozadí ve prospěch volného experimentálního výtvarného zpracování. Historizující inspirace i odkazy ke kulturním ikonám a fenoménům ukazují v Cimburových realizacích hodin silný vliv postmoderny na jedné straně a lidové řemeslné tvorby na druhé. Hodiny, stejně tak jako nábytek vyráběl Cimbura ručně ve své dílně v Českém Středohoří.
Po realizaci řady barevných skulpturálních návrhů, které jako solitéry prodával sběratelům u nás i v zahraničí, pak Cimbura kolem roku 2006 dochází k novému typu hodin, většinou vyrobených z přírodních materiálů a cínu. Stébla trávy se v nich stávají originálními ukazateli času a pavučiny pomalu proplétají nenápadné struktury, které postupně pohlcuje příroda. Tyto pitoreskní výtvory stojí v protikladu k barevným a fantastickým kreacím devadesátých let a svou zcela nehmotnou formou popírají přebujelou estetiku Cimburovy postmoderny.
28/6/2021 – 10/9/2021
Kurátor: Adam Štěch
Grafický design: Matěj Činčera a Jan Kloss
Instalace: Matěj Činčera a Jan Kloss
Produkce: OKOLO
Za spolupráci na výstavě děkujeme Evě Cimburové a Jiřímu Pelclovi.
Grafický design: Matěj Činčera a Jan Kloss
Instalace: Matěj Činčera a Jan Kloss
Produkce: OKOLO
Za spolupráci na výstavě děkujeme Evě Cimburové a Jiřímu Pelclovi.
